Krušnoton 10. 8. 2019, Teplice

Povedený závod. Se štěstím jsem se dostal do správné skupiny a s vypětím všech sil jsem se z ní nenechal odpárat. Výsledek podle mě parádní, i když možná ještě větší radost jsem měl z toho, že jsem závod v děšti zvládl bez pádů a vlastně (překvapivě) i bez nastydnutí.

bike

Nastupoval jsem bez velkých očekávání a v dešti se nechtěl příliš loktovat o pozice, takže už na startu jsem měl celkem slušný zásek na čelo. Jako tradičně jízda zaváděcím vozem byla regulérním závodem, kdy se jelo úplně naplno; snad kromě zatáček - tam se padalo. A opravdu už na výjezdu z Teplic bylo čelo daleko před námi, cestou do Krupky jsem jednou jen tak-tak vyhnul pádu těsně přede mnou, relativně v klidu objel hromadný pád z úplného čela a se štěstím vyroval docela výrazný smyk zadního kola (měl jsem ho také přezout na Corsu G2.0). Jinak se nic zásadního nedělo, čelo před námi v nedohlednu, držel jsem pozici blízko čela naší skupiny, protože pády vyloženě hrozily. Bohužel se s námi na kruháku začal přetlačovat autobus, což mě stálo hodně úsilí na sjíždění skupiny a hlavně jsme přišel o dobrou bezpečnou pozici blízko špice. V krupce se naštěstí odpojili závodníci na 180 km a já se zbytkem pomalu prokousával zase do čela. Jediný kopec celého dne (8 km stoupání) jsem začal docela rozvážně, ale během chvilky mi přestalo nerovnoměrné tempo tahounů vyhovovat a tak jsme si jel svým tempem a po malých kousíčcích se skupince vzdaloval - to mi připadalo dobré, mít bezpečáka se vždy hodí. Cestou mě přeletěli dva kluci z čela, které zastavil pád, ale o moc se mi nevzdálili a po čase si dokonce kus ke mě couvli. Nedaleko před vrcholem se jednotlivé solitéry začaly houfovat ve skupinku pár desítek/stovek m přede mnou a já pochopil, že u toho musím být - stálo mě to zhruba 5 min @ 1400 VAM, ale sjel jsme je na poslední chvíli těsně za horizontem zapadl do háku. Tak hle jsme jeli asi v 8 dalšíh 500–700 m ke krátkému, ale velmi prudkému brdku, kde 4 odpadli a naopak jednoho jsme sjeli. A tím bylo více méně vyřešeno. Po dalším kilometru u občerstvovačky jsme na chvíli nabrali šestého do party, ale za chvíli jsme ho utrhli a tak jsme v pěti jeli prakticky celou dobu až do posledního prdušího brdku asi 10 km před cílem. Střídali jsme docela poctivě, drželi za sebou v uctivé vzdálenosti několika minut silnou 15člennou skupinu a snažili se neztrácet (nebo dokonce sjíždět) 12člennou skupinu 3 min před námi. S kopce jsem byl nejopatrnější (respektive, ostatní podle mě hodně riskovali) a nebylo snadné to pod kopcem sjíždět, ale zvládal jsme to. Do kopce jsme na tom byl tak nějak průměrně. Každopádně to bylo celou dobu peklo - samotný výjezd kopce na Cínovec byl rozhodně víc na pohodu, než celý zbytek závodu po rovině s kopce. Na posledním zhruba 600 m dlouhém prudkém brdku jsme jednoho závodníka urvali a jeden nám úspěšně nastoupil, takže jsme chvilku jeli ve třech, ale toho vedoucího jsme za další dvě-tři minuty sjeli a společně dolétli až na metu 3,5 km do cíle, kde se začaly vylévat bidony a taktizovat. Nechtěl jsem připustit, aby nás sjela skupina za námi a protože jsem proti ostatním stejně neměl ve spurtu šanci, padl jsem na špic, řekl zbytku, že spurtovat nebudu, ale že to dotáhnu na 1 km to go. To jsem s vypětím všech sil předloktími na řídítkách udělal, odstřídal, a snažil se uviset zbytek co nejdéle. Posledních 200 m už jsem jel v pohodě sám, nikdo přede mnou, nikdo za mnou.